23.02.2019, kategorie: Aktuality

Týden manželství

Manželství ve stáří

 

Jde se dostat od chladnoucího „prázdného hnízda“ k „příbytku pozorné 
a něžné lásky“ ve starším věku? O čem vlastně je slibná, šalebná, ale kritická čtvrtá dekáda trvání manželství? Kdy a jak se na manželství ve stáří připravit?

 

Nedávná minulost 

Oslavě u příležitosti 25 let od svatebního dnese dříve říkalo stříbrná svatba. V některých, spíše venkovských oblastech bývalo zvykem, že se buď částečně, ale někdy i ve všech podrobnostech, svatební obřad opakoval za přítomnosti mnoha pozvaných. Oslavovaní manželé byli obdivováni za vybudování krásné rodiny 
a dospělé děti byly před tolika lidmi na své rodiče hrdí.  Zaznělo vždy mnoho díků, obdivu i gratulací. A především přání klidného a dlouhého stáří v dobrém zdraví a spokojenosti

Ve skutečnosti se právě tato přání až zas tak často nevyplnila. Pravděpodobnost dožití se třeba pětašedesáti byla v nedávné minulosti ještě vysoká pro ženy, muži v manuálních povoláních toto životní jubileum s jistotou očekávat moc nemohli. Zlatá svatba, tedy padesát let trvání manželství byla široko daleko obdivovanou výjimkoua její protagonisté, stařečci vlastně nad hrobem budili nejen úctu, ale také neskrývaný soucit.

Reálná současnost

Doba se změnila a oslava padesát let manželství nepřestala být výjimkou, ale z jiných důvodů. Jak prvá, tak zvláště druhá manželství se uzavírají v podstatně vyšším věku a slaví se méně, i když by příležitost občas byla. Dnešní čerství pětasedmdesátníci, i když jich ve společnosti podstatně přibylo, nad svým věkem přes všechny sociální výhody moc nejásají. Jako by nebyl důvod. Dobře už bylo. Obdiv okolí se nekoná, děti ani vnuci nemají čas, profesionální pomoc jen hraje zájem o člověka. Osamělost drtí, i když jsme na ni dva.

Co je jinak? Nejsme jako společnost nějak studenější? A musí „to“ tak být?

Dnešní zdroje sociální opory, přízně a lásky okolí, se individualizovaly a jsou tedy také na individuální výkony a charakteristiky vázány. Obdivovaný a vyhledávaný je člověk, který „něco dokázal“, nebo který je stále v některých ohledech 
a věcech dobrý. Tento statut „zajímavého a vyhledávaného člověka“ je však stále více ohrožován stoupajícím věkem,proti čemuž není obrana. Důvody, proč jsem byl/a obdivován/a a vyhledáván/a se s věkem nad sedmdesát let pomalu, ale nezadržitelně ztrácejí. 

Existuje proti této potemnělé vizi dlouhého, ale osamělého stáří nějaká obrana? 

Někde se daří, že i starší prarodič zůstává reálným členem širší rodinya zdraví mu ještě dovoluje být v něčem užitečný, respektovaný a milovaný. Senioři manželé, však jsou dnes odkázáni na vlastní domácnost, ve které mohou spoléhat na různé formy pomoci, i na přízeň rodiny, ale za zavírajícími se dveřmi je častěji, přes všechny stroje na zábavu, ticho, bezradno a smutno

Je pro takovéto dva staříky dostupná nějaká jejich vlastní obrana, nejen nezištná charita druhých? 

Výjimečná současnost

Záblesk naděje se občas nečekaně ale reálně potká! Najednou v šedém davu vidíme dvě příjemné tváře, které rozdávají štěstítím, jak se k sobě mají, jak si pomáhají, jak se respektují a vzájemně o sebe pečují.Jsou spolu rádi, baví je to!Hned musíme podotknout: vždyť i pro ně platilo, že potřebná sociální opora, účinnost lásky okolí s věkem klesá! 

V čem ta jejich krása vlastně spočívá? Copak se jich „to“ netýkalo? Nebo si „to“ opatřili nějakou zvláštní svépomocí? A je snad na „to“ také fungující návod?

Ano, je.

Je možné jej probudit k životu prakticky jen pochopením důležitosti předcházející čtvrté dekády trvání dnešního manželství. A teď přijde to hlavní: Čtvrtá dekáda totiž nezačíná úderem příslušného roku, ona se do manželství postupně vsouvá a nabývá na významu, pokud je dobře pochopena, očekávána a využita!

Po padesátce

Pokud lidé zakládají manželství a rodinu jako mladí, tedy například krátce po třicátém roku věku, dospívají jejich děti brzo po jejich padesátce. V té době se většinou ještě nestávají prarodiči a v podstatě vrcholí jejich profesionální 
a společenská úspěšnost
, která může přinášet ještě více let uspokojení 
a podvědomý pocit odkladu deficitního stárnutí. Muži se v této době často orientují na různé rekreační sportovní aktivity, ženy také, ale častěji to doplňují kulturními a společenskými zájmyve smyslu prohlubování nebo i navazování nových přátelských vztahů. Dospělé děti se vzdalují a uvedené nové orientace otců a matek dostávají k dispozici velký časový prostor, který však bývá jen méně využíván ke společným manželským aktivitám., Nastává a trvá období velkých možností, nezřídka i naplnění životních snů, bohužel i období častějších manželských rozchodů, kdy už se manželé jakoby navzájem nepotřebují. Nepočítáme-li v tomto věku opět častější a mnohdy dramatické nevěry, které život spíš ochuzují, než obohacují, nenápadně vstupuje do života jeden nepřiznávaný a většinou úspěšně potlačovaný faktor. Je to tichý strach ze stáří. Zvláště ti, kteří úspěšně využívají různých tělesných a stravovací procedur k udržení dobré tělesné zdatnosti zažívají najednou občas nepříjemné překvapení, že se věkem dané omezení, třeba jen lehkým ťuknutím, přihlásilo 
o slovo. A nešlo ho umlčet.

 Bylo správné ho umlčet? Nebo to byl důležitý nový signál?

Manželství, která se dočkala čtvrté dekády svého trvání, bývají již o poznání stabilnějšínež ta o deset let mladší.  S přibývajícím věkem jistě klesá i odvaha k riskantní změně životního partnera. Vždyť sedmdesátka je na dohled a pak už to půjde s každým potěšením špatně!  Při tom to může trvat ještě dlouho!

 Ale co s tím strachem ze stáří?

Ale opět se o kousek vraťme; zdá se, že někteří vypadají dobře i o řadu let později. Nějak si jako manželé a zároveň jako velcí přátelé více rozumí. Vypadají spokojeně, možná jsou i šťastní. Na otázku „jak to dělají“ by nám odpověděli, kvůli rozpakům, asi hodně neurčitě.

 Jak „to“ tedy dělají?

Nadějná budoucnost

Kdybychom mohli hovořit trochu déle, zachytili bychom jakési šťastné momenty, že se jim už někdy před několika lety podařilo se tu a tam na něčem znova
 a dobře domluvit.
Našli postupně, jak být více spolu, i když v té době bylo ještě pro každého zvlášť mnoho nejrůznějších lákadel. Najednou zachutnalo něčeho vlastního se vzdát a vidět radost druhého, kterou to způsobilo. Objevili, zpočátku neobratně a nešikovně, ale zato opakovaně, sladké chvilky jakéhosi novéhoporozumění. Byly to maličkosti, ale fungovaly. Začali se prostě spolu cítit dobře, pochvalovali si to, a chtěli to stále víc. Dokonce najednou slyšeli jeden od druhé dost pěknou poznámku nebo připomenutí milého starého zážitku. 

A nejdou „to“ přišlo: Najednou znělo nahlas miluji tě! Jsi pořád krásná/krásný…Jsem pořád rád/a, že jsem si Tě vzal/a. …?!  Začali oba prožívat skutečnou novou lásku. 

Skutečná radost zvítězila nad z vnějšku nenápadně se vkrádající kňourající nespokojeností a skepsí. Zachránili se vlastními silamiz pomalého tonutí v hlubině dlouhého věku. Naučili se pomáhat si i s tím stárnutím.

Začít včas

Právě v začátku té kritické čtvrté desetiletky jejich manželství, kdy ještě měli dost síly a dokázali ji po kouskách věnovat jeden druhému. Začaly se dokonce ohlašovat i častější návštěvy a neměly se hned k odchodu. Že by se jim u nich líbilo? 

Pak už to přes všechny nové zádrhele vydrželo. Ona se ta jejich nová láska ukázala nejen jako příjemná, ale i silná!

 

A představte si, že tato pohádka není z televize, ta se kolem nás děje! 
Kéž by se dařila častěji!

 

 
 
Nahoru